Projet "Ostrov svobody" na kole je nejlepší cesta, jak si užít přírodu, moře a hlavně se dostat do kontaktu s místními lidmi, kteří jsou velmi příjemní a ochotní.

 Kdo máte čas a chcete ještě vidět Kubu takovou jaká je už po celých 47 let, tak neváhejte a vyrazte co nejdřív. Je to krásná a zajímavá země plná protikladů a pohodových milých lidí (většinou), která ale již poznala zájem turistů.

Před odjezdem na Kubu jsme byli starostlivými rodiči a kamarády varováni před mícháním se do politických záležitostí, před pokecem s disidenty a porušováním všech možných i nemožných pravidel. Prý aby nás hlavně nezavřeli.

Samozřejmě jsme si vzali jejich rady k srdci. Heslo: "Co oči nevidí to srdce nebolí" se nám velmi osvědčilo. V místech, kde byly cedule se zákazem fotografování jsme fotili nenápadně, všude jinde jsme se pohybovali přirozeně nápadně včetně průjezdů ne vždy příjemných předměstí Havany a Santiaga de Cuba. Každý večer jsme svým noclehem porušovali zákon, ale vždy tak, aby o nás nikdo nevěděl. No a s jedním milým a zajímavým člověkem - disidentem jsme se bavili přímo na ulici za asistence tajnýho policajta, který ale neuměl anglicky, tak jen stál 2m od nás a čuměl jak puk. Pak to na nás zkusil s frází, že je taky náš kamarád. Taky by mě zajímalo, jestli jsme měli štěstí nebo se občasné zadržení známých osobností nějak předem neplánuje, třeba proto, aby si zajistili alespoň trošku popularity.

Humberto-disident nám kromě jiného vyprávěl, že Castro začíná senilnět a všichni lidé, kteří tento režim nenávidí (teď je otázka, kolik % celkové populace Kuby to je), čekají až zemře nebo bude tak mimo, že konečně nastane ten pravý čas. Rok 2006 je pro některé nadějí, že se vše konečně změní. Doufá se, že ta změna bude provedena „sametově“, jsou připraveni stejně jako u nás před rokem 1989, ale s použitím násilí tak nějak počítají, přece jen armáda tam má velkou moc a prestiž u spousty obyvatel, zejména těch chudých, kterých je tam většina. Takže kdo ví, jak moc bude možné a bezpečné tam potom cestovat. Humberto hlavně chtěl, abychom u nás doma řekli, že na Kubě komunismus nechtějí... a pak nám zhruba povykládal, co mají připravené. Po rozhovoru s ním to navíc to vypadalo, že jsou s Amíky dobří kámoši. Kuba navíc nemá žádné extra nerostné bohatství, takže se USA se snad nebudou snažit zavádět demokracii vojenskou invazí jako v Iráku.

Kdy, kam a na jak dlouho jet na Kubu?

Ideální sezónou se zdá být doba od počátku prosince. Během listopadu ještě mohou doznívat hurikány, které se střídají s prudkými přeháňkami. Toto období zde trvá od června. Zároveň je doba od května do října označována za období dešťů. Také jsem se někde dočetla, že se koncem února začínají množit medúzky, ale nevím v které oblasti nebo zda všude. My potkali pár malých medúz na severním pobřeží.

Asi úplně nejméně vhodnou dobou pro návštěvu je období červenec a srpen, kdy probíhají letní prázdniny. Jednak tam musí být neuvěřitelné vedro (30-40°C kombinovaných s obrovskou vlhkostí není asi nic moc) a pak prý všechny pláže a campisima jsou okupovány místními rekreanty.

Odlétali jsme 11.12. a vraceli se 2.1.. Během putování po zajímavých oblastech Kuby, jsme potkali minimum koupajících se místních i turistů. Turistů cestujících stejně jako my, na kole, bylo celkem 17 - 5x Švýcaři, 2x Rakušáci, 1x Kanada, 5x Německo, 2x Španělsko, 4x ostatní. Klasické turisty jsme potkávali jen v pár městech, baťůžkáře ani jednoho. Zřejmě jsou všichni zavření v hotelích.  Jediná místa, kde bylo turistů jak much, bylo Viňales a Havana, ale tam jsme byli zrovna 30.12. a 31.12.. Shánění ubytování v tomto období nebyl problém, spíš byl převis nabídky nad poptávkou.

Pokud člověk nemá čas na projetí celé Kuby, tak doporučuji projet pouze nejvýchodnější část, eventuelně připojit ještě Zátoku sviní.

My na Kubě strávili 21 dní, za tu dobu jsme na kole ujeli 1 500km, autobusy a náklaďáky 1820km a projeli téměř všechny turisticky zajímavé oblasti. Zkonstatovali jsme, že ještě bychom další týden snesli (víc se potápět v Zátoce sviní, navštívit pláž María la Gorda na západním konci země), ale pak už by nebylo asi moc zajímavých oblastí vhodných na kolo (většina Kuby je placatá, plná třtinových polí, pastvin nebo neobdělávané půdy). Pokud člověk vyrazí poznávat Kubu autem, tak podle mě stačí 10-12dní. Kubánská města nejsou ty hlavní lákadla, daleko zajímavější je potápění. Pokud by se někdo rozhodl někdo vyrazit s báglem stopem, náklaďáky nebo busy, tak musí počítat s podstatně delší dobou (měsíc, měsíc a půl?), čekání na každý dopravní prostředek zabere daleko více času než kde jinde.

Zpět na začátek stránky

Průvodce, mapa, jazyk,...

Z druhé ruky jsem koupila český překlad Lonely Planet od nakladatelství Svojtka a musím říct, že to byl dobrý "kauf". Přehledným obsahující dostatek informací, autoři nejen že ho přeložili, ale také přidali některé důležité informace, které se v 3. anglickém vydání neobjevily.

S mapou to byl trochu problém, protože měřítko 1:1 250 000 od Freytag&berndt není na kolo zrovna ideální. Podařilo se mi nakonec koupit  mapu od Nelles maps 1:775 000, což už šlo. Přímo na Kubě se dá sehnat automapa v měřítku 1:300 000 (prý na pumpách nebo v informacích) za cca 6$. Měli jsme možnost do ní nahlédnout a je to jen zvětšenina Nelles maps.

Naučte se alespoň základům španělštiny. S žádným jiným cizím jazykem nepořídíte, pokud se tedy nechcete pohybovat celou dobu na Varaderu nebo na letišti. Myslím že 10 lekcí Španělštiny pro samouky by mělo stačit. Já měla za sebou 16lekcí s teoretickou znalostí minulého a budoucího času, ale většinou vše končilo pasado (minulý) nebo futuro (budoucí) s příslušným posunkem. Kdo se s vámi bavit chce, ten se bude snažit, takže se nám párkrát stalo, že jsme vedli třeba hodinový hovor ve španělštině.

Pitná voda, hygiena, bacily,...

Na Kubu jsme rovnou jeli s tím, že budeme jíst a pít to, co normální Kubánci. Většina turistů je vyděšená k smrti z vody z kohoutku a nosí s sebou neustále PET láhev s vodou za 1 a více dolarů. Také jsme tu nepotkali cizince, který by si u stánku dal batido, pizzu nebo guarapu. Samozřejmě, že to určitě bude tím, že jsme jich moc nepotkali. Ještě musím říct, že jsme zvyklí pít v Evropě vodu z různých zdrojů, třeba i z horských potoků, rašelinišť, pokud se nám vizuálně zdají být čisté a pokud to vypadá, že nemohou být kontaminovány pasoucími se kravami nebo ovcemi. A také jsme očkováni proti žloutence typu A a B.

Na poznávání místních bacilů jsme se vrhli ihned po příjezdu. Začali jsme pizzou vyráběnou v jednom z nejhustějších okýnek (v Matanzasu), které jsme za celou dobu potkali. Dále druhý den konzumujeme točené zmrzliny, které jsou většinou opravdu smetanové a vrcholem je naše první guarapa. Šťáva ze třtiny je evidentně smíchána s hlínou, ale cukr se nám do následných kopců hodí. Přežijeme bez újmy.

Je pravda, že když člověk vidí v některých městech nebo podél silnic, prasklé vodovody, ze kterých stříká voda, tak si říká, že ta voda možná kontaminovaná být může. Na druhou stranu ve městech je téměř vždy voda chemicky upravená a na venkově je přiváděna z hor nebo centrálně čerpána většinou pro celou vesnici, takže by mělo jít o vodu nezávadnou.  Navíc prý co týden chodí po všech objektech (ve městech určitě, na vesnicích nevím) kontrola čistoty vody a výskytu přenašečů nemocí jako potkanů, švábů apod., v případě zjištění problému vodu desinfikují, potvory postříkají nebo nakrmí chemií. Castro si nemůže dovolit žádnou epidemii.

Také jsme se po týdnu pobytu potkali s cyklistkami ze Švýcarska, z nichž jedna byla s nějakou infekcí dokonce na kapačkách v nemocnici v Santiagu. Neví, z čeho to měla, tak pak s sebou na kole kromě neuvěřitelného množství věcí táhla také spoustu vody.

Až na to, že vám přijde na Kubě všechno neuvěřitelně olezlé, opatlané či jinak jeté, je to rozhodně pro zdraví daleko bezpečnější než třeba Turecko, kde jsou Arabové děsná prasata. Zvířata zásadně do domu nesmějí, všude mají záchody nebo kadibudky. Dokonce na farmě na okraji bažin, která neměla elektriku měli i normální mísu, kterou splachovali kýblem.

Také jsme se však v Havaně dostali do domu jednoho černocha, vzdělaného učitele, příjemného člověka, který s námi jel na náklaďáku ( kovaný komunista) a který nás vzal na noc k sobě domů (jako kamarády, ne za prachy). Čekal nás tam hygienický šok, člověk se tam štítil sáhnout na všechno. Korunu tomu dával neuvěřitelný zápach moči, který produkovala vnučka tohoto učitele, jehož dcera byla asi svobodnou matkou. Její postýlka musela být totálně nacucaná močí, neboť jako plíny jí sloužily jakési igelity. Zřejmě jsou někteří asi líní prát hadrové pleny, kterých jsme po venkově viděli rozvěšených habaděj. O koupelně radši nemluvím. Už nám pak je jasné proč baráky v Havaně i v jiných městech vypadají, tak jak vypadají. Věřím tomu, že dostat se do takovéhoto domu první noc, tak nevydržím a uteču, ale po třech týdnech si člověk na olezlost a ne úplně dobrou hygieny nějak zvykl a bral to jako další zajímavou zkušenost, o kterou by byl ochuzen. Až do teď jsme si totiž mysleli, že tu všichni musí být čistotní, když chodí tak čistí a upravení po ulici.

Setkání bylo zajímavé hlavně tím, že on byl přesvědčeným komunistou a pro své názory měl i své důvody, z nichž některé byly částečně pochopitelné i pro nás, když jsme si uvědomili, kde cestoval (rozvojové země, kde lidé nemají co jíst, kde zuří občanské války, apod.) a proto je pro něj Kuba prostě rájem mezi těmi zeměmi.

Zpět na začátek stránky

LIDSKÁ PRÁVA NA KUBĚ (text převzat)

Kubánská vláda bývá často kritizována pro porušováni lidských práv. Osoby, které by na západě byly považovány za „vězně svědomí“ jsou v současné době drženy na Kubě ve vězeni jenom proto, že se nahlas odvážily kritizovat současnou kubánskou vládu nebo se pokoušely zformovat politickou opozici. Závažné rozsudky rozhodující o lidských osudech životech jsou vydávány hromadně a vláda neuznává existenci domácích organizací na ochranu lidských práv. Tato situace je sice odsouzeníhodná,je však třeba posuzovat ji také v kontextu malé země, která je neustále vystavována narůstajícímu a destabilizujícímu tlaku ze strany silnějšího souseda.

Na rozdíl od ostatních latinskoamerických zemí neexistuji na Kubě tzv. eskadry smrti, které vykonávají popravy bez soudu nebo mají na svědomí záhadná mizení osob přímo na ulici. Ve srovnání s Kolumbii, Brazílií, Guatemalou a Venezuelou je na Kubě policejní násilí i korupce úředníků minimální. Kubánci se však potýkají s řadou dalších zásadních problémů, jako jsou omezené možnosti zlepšení sociálního postavení a nabytí majetku, znemožňováni koupě i prodeje nemovitostí, zákaz vytváření organizací nebo obtíže při žádosti vycestovat do zahraničí.

Uvěznění více než 70ti novinářů a protivládních aktivistů v roce 2003 bylo sice v zahraničí odsouzeno, na Kubě je však považováno za nezbytnost v zájmu národní bezpečnosti. Existují totiž důkazy, že Zájmová sekce USA v Havaně skutečně podporovala opoziční skupiny po celé Kubě. Stejný důvod měly i nesmlouvavé tresty ozbrojených únosců letadel, kterým se během jednoho roku dostalo soudu. Byli shledáni vinnými a odsouzeni k smrti. Přesto toto rozhodnutí vyvolalo kritiku nejen v zahraničí, ale i na Kubě samotné.

V odpovědích na otázky týkající se lidských práv obvykle kubánské úřady poukazují na řadu sociálních výhod (které aktivisté hnutí za lidská práva často přehlížejí) — zdravotnická péče a vzdělání jsou na Kubě pro řadové občany často dostupnější než je tomu v mnoha podstatně bohatších státech včetně USA. Hájí se také zpochybňováním ryzích úmyslů organizací, jako je Mezinárodní měnový fond. Tvrdí, že prostřednictvím půjček pouze ožebračují miliony lidí a lidská práva používají jako klacku proti vládám rozvojových zemí, nad nimiž nemají kontrolu.

Zpět na začátek stránky