|
SetkáníVšechna setkání s několika lidmi (až na jedno), kteří se chtěli bavit o poměrech na Kubě přišla až na konci našeho pobytu, taková třídenní informační smršť. Do té doby jsme si dávali dohromady mozaiku domněnek, které se kupodivu po těchto rozhovorech potvrdily. Setkání první - rodiče emigranta Setkání druhé - profesor historie, jeho koníček: Evropská historie Setkání třetí - venkovská farma Setkání čtvrté - student medicíny Setkání páté - učitel, kovaný komunista Setkání šesté - Čech žijící 40 let na Kubě Setkání první - rodiče emigranta V Santiagu de Cuba jsme byli ubytováni u příjemných starších manželů (evidentně potomci nějakých Španělů, čili běloši), jejichž děti už měly vlastní život. Dvě dcery architektky a synátor, který emigroval do Španělska, kde prý se živí hraním s kapelou. Paní prý pracovala někde v televizi a tak nám povídala, jak natáčeli roztomilé české děti, které tady byli na výměnný pobyt. Takže asi rozhodně odpůrci komunismu nebyli. Paní domu mluvila velmi pomalu a zřetelně španělsky, takže jsme veškerou komunikaci vedli v tomto jazyce. Kupodivu 16 lekcí Španělštiny pro samouky stačilo. Jejich dům byl pěkně opraven, ale kuchyň i věci v ní byly neuvěřitelně olezlé a zašlé, prostě výbava z roku 1960. Ony vlastně i elektrické rozvody, vypínače či obklady pamatují tuhle dobu, spíš ještě starší. Velmi nás zajímalo, jaké to pro ně je, když je syn pryč (ani jednou neřekla, že emigroval). Paní nám tvrdila, že on je může kdykoliv bez problémů navštívit a oni, že za ním mohou letět také. Divné. Kór, když běžné obyvatelstvo nevlastní pas. K vycestování je nutné pozvání někoho ze zahraničí, který za dotyčného zaplatí vše, včetně zdravotního pojištění. Kdyby to ale bylo takto jednoduché, tak by se přece neplavili na lodích do Miami a neriskovali by své životy, když by se mohli nechat pozvat příbuznými a "legálně" emigrovat. Také věřím, že spoustě lidí se vůbec emigrovat nechce, protože vidí, že jejich příbuzní to nemají jednoduché (pokud zrovna nepobírají sociální dávky), že musí tvrdě dřít, aby mohli něco poslat zpět domů rodině. Setkání druhé - profesor historie, jeho koníček: Evropská historie V Bayamu jsme se byli podívat do místního kostela, před ním stál starší pán. Já se ho po chvíli zeptala, jestli neví, jak moc je křesťanství na Kubě rozšířené. Tvrdil, že prý většina je křesťanů, pár lidí, kteří praktikují santérii - černošské náboženství a pak i pár ateistů. Když zjistil, že jsme Češi, tak říkal, že jeho koníčkem je středoevropská historie. Věděl neuvěřitelné věci, vyjmenoval všechny naše prezidenty, znal Nepelu i Rašku, což je zajímavé, neboť na Kubě se zimní sporty rozhodně nepraktikují. Československo a jeho produkty prý tu mají a vždy měli velmi dobré jméno. Také nám prozradil, jak těžké je z Kuby vycestovat. Setkání třetí - venkovská farma aneb v nouzi poznáš nakonec dobré lidi. Celé dopoledne lilo jak z konve a my se přesto rozhodli vyrazit a projet v tomto počasí nudou nížinu. Odpoledne se počasí trochu umoudřilo a my se rozhodli dojet z Cienfuengos až do Zátoky sviní. Jenže v podvečer se zase na obloze objevila nízká oblačnost a my jen mohli doufat, že zase nezačne tropický liják. V jedné špinavé vesnici nás zastavuje maník (hodně černý mulat), že prý jestli nechceme ubytování. Schválně se zastavíme, je přece jenom podvečer, vypadá to, že bude zase lejt a on to moc dobře ví. Sondujeme cenu, když ten grázl řekne, že 40$ za noc, tak jen koukáme s otevřenou pusou, co si vůbec dovolí - ilegálně, v nejzaprděnější vesnici na konci světa a ještě 2x-3x tolik, než kolik se platí v legální "case" (dobrý hotel se sežene od 35$). Škoda, že tu nejsou policajti, hned bychom ho práskli, smrada. Česky mu sprostě odpovíme a jedeme dál. 40$ je čtyřnásobek měsíčního průměrného platu, jako kdyby po vás někdo chtěl za ubytování ve svém domě 60 000Kč za noc. Moc ale nechápeme, že si myslí, že mu na takovou částku někdo skočí. Dobře to pochopíme téměř na konci pobytu, kdy se setkáme s rádoby cestovateli z Rakouska. S takovým přístupem kazí pozici všem ostatním cestovatelům. Šokováni nabídkou jedeme dál, ani nehodláme smlouvat, u takového grázla bychom stejně nespali. Za poslední vesnicí před bažinami zase začalo pršet. Snažíme se najít místo k noclehu, ale všude byly samé pastviny a plochy, kde nebylo možné se skrýt. Až na okraji bažin u Zátoky sviní jsme konečně uviděli nějaké keře a vypasená místa, to už se začalo šeřit. Hned jsme slezli z kol a vedli jsme kola mezi keře. Terén nebyl nic moc, tak jsme se rozhodli že pofrčíme dalších 20km za bažiny, kde mají být nějaké "casy". Jenže já vytlačila kolo na silnici a obě duše byly prázdné, zase nějaké trny…. Nezbývalo, než nějaké místo vybrat. Vytrhali jsme malé trnité rostliny a hodlali stavět stan. Jenže liják se nechtěl ani na chvíli zmírnit, kdybychom začali stavět za tohoto deště, byl by stan stejně durch. Navíc už není nejnovější a několika místy do něj zatéká. Mírný déšť není problém, ale tenhle ceďák nevím, nevím. Stáli jsme tam asi 0,5h, čekali až naprší a uschne. Pak jsme se rozhodli vyrazit k 0,5km vzdálenému stavení. Přece všichni lidi nemůžou být stejné svině. Po cestě od něj zrovna jela auta, jedno nové z půjčovny a jeep. Zastavili, vysvětlujeme jim tedy náš problém a první co ten řidič říká je: Já jsem Španěl, ale rodina mé ženy tu žije. Nesmíte nikomu nic říct, protože tady za takovouto pomoc chodí do vězení. Starší paní v zadu napsala na ubrousek vzkaz a s tím jsme vyrazili k domu. Tam právě doznívala oslava, ze které odjela ta dvě auta. Hned nás posadili ke stolu, dali nám jídlo. Dali jsme jim ten ubrousek a vyndali jsme jediné naše použitelné zásoby – flašku rumu a ananas, který jsme odpoledne koupili u cesty. Začal moc príma večer, povídali jsme si o všem možném. Dost drsné je, že oni sice na farmě vlastní a pěstují krávy, ale nesmí ani jednu zabít, vše odevzdávají státu, který to nejspíš dává na export. Také až na této farmě jsme pochopili proč je mléko nedostatkovým zbožím. Zřejmě tu všude chovají masná plemena, která moc mléka nedávají a prý navíc krávy nemají během roku skoro žádné mléko, pouze na jaře, ale to jim stejně dost vypijí telata. Jak donutit krávy aby měly mléko celý rok, na to ještě nepřišli. Tím že je mléko na Kubě vzácné, mají příděl pouze kojenci a děti do sedmi let (2l na měsíc), a pak staří lidé nad 70let nebo tak nějak. Také jsme se dozvěděli, že sice zdravotní péči mají, než se ale doktor dostane sem na samotu nebo oni k doktorovi (nemají auto), tak to nějakou dobu trvá. Přitom jsme neustále viděli někde popojíždět sanitky, na autopistě do Havany dokonce kolonu asi 50ti sanitek. Paní domu se během hovoru zmínila, že před revolucí to na Kubě bylo mnohem lepší, ale do další politické debaty se už nepouštěla. Tuto noc jsme spali jsme v čistě povlečené posteli, dům byl stroze vybavený, ale z venku opravený a uvnitř vybílený a čistý. Ráno jsme ještě dostali k snídani šálek kakaa se zbytkem masa od včera. Bylo nám jasné, že dávat peníze za noc je dost divné (úplně před odjezdem jsme to zkusili) a nakonec jsme se odvděčili jinak. Paní domu (asi tak 65 let, možná starší) si stěžovala, že ji zase bolela ramena, že nemohla spát. Tak jsem konečně použila zásoby ibuprofenu, které jsem pro tyto případy vezla a nechala jsem jí tam asi 8 platíček. Měli tam malou holčičku a já měla ještě 2 balení dětského šumivého acylpirinu, tak jsem jí to dala taky. Nechali jsme tam ještě pudingy a koření na vepřové maso, tak doufejme, že pochopili, co jak užívat či připravit. Ráno jsme začali lepit, 4 díry na předním a 2 díry na zadním kole ... Setkání čtvrté - student medicíny Stopujeme za Piňarem del Río směr Havana. Když už v podvečer po 3 hodinách čekání zastavuje náklaďák. Dobíháme ho a ptáme se dalších stopařů, kam jede. Bohužel končí asi po 60ti km. Dáváme se však do řeči s jedinou zbylou dvojicí, zjišťujeme, že mluví anglicky. že jsou oba studenty medicíny. On Kubánec, ona Mexičanka, která je tu na stáži. Zhruba 1,5 hodiny stojíme na náklaďáku a povídáme si. Když se ho ptám, jak je možné že umí anglicky, tak mi říká, že se učí sám a že se mu to třeba bude hodit, až se tu to změní. Na tom se shodneme. Z jeho narážek je naprosto jasné, co si myslí o dnešním stavu. Jeho otec je boxer a jezdí po různých turnajích, prý zrovna jede kamsi do Evropy. Takže od něj asi moc dobře ví, jak to vypadá mimo latinskou Ameriku. Jinak se bavíme o tom, jaké to bylo u nás před a po revoluci. Fascinuje ho, že se můžeme sebrat a pokud máme peníze, tak můžeme vyrazit do kterékoliv země na světě cestovat nebo studovat. Oni mají šanci vycestovat pouze tak, že nějaká jiná spřátelená země je požádá o pomoc, např. Pákistán potřebuje 10 lékařů, tak Kuba vyšle 10 dobře prokádrovaných doktorů na pomoc. Nakonec si vyměníme e-maily a my pokračujeme do Havany. Setkání páté - učitel, kovaný komunista Zatímco já se na náklaďáku bavím se studentem medicíny o tom jaké je to tu vlastně na nic, Mirka se chopí statný černoch a postupně se dostávají k politice. Málem se pohádají, ale černoch je prostě v pohodě. Marcelo je stoprocentně přesvědčeným komunistou. Původně studoval potravinářskou chemii v Moskvě, takže si Míra na chvíli ověřil znalosti Ruštiny. Teď se živé jako učitel na vysoké škole. Jelikož je asi velmi dobře prověřený, je zahrnut do programu "výpůjček" nedostatkových profesí jiným spřáteleným zemím. Takže jako učitel navštívil mnoho zemí v Americe, Africe i Asii. Je velmi vzdělaný a má přehled o dění ve světě. Celé čtyři hodiny na náklaďáku se bavili a řešili např. proč na Kubě neroste obilí (moc velké teplo a vlhkost), jak dopadne Kuba po smrti Castra (Amíci Kubu vojensky obsadí). Když Mirek začal oponovat, že to není pravda, že Amíkům stačí převzít zemi ekonomicky, tak se málem pohádali a Marcelo prohlásil, že Míra není Čech, ale převlečený Američan z Massachuces. Nakonec se ale vše obešlo bez boje a Marcelo nás pozval přespat k sobě domů, kde jsme v debatách pokračovali. Doma, kde nás čekalo další překvapení. Trošku drsné. Jinak v tomto jinak chudém bytě měl starší počítač, na kterém pracoval stejně rychle jako my. Hlavní oporou pro jeho názory byl fakt, že navštívil mnoho zemí (vlastně třetího světa, kde většina lidí žije v bídě) a viděl, jaké to tam je zoufalé. Kdežto na Kubě nikdo nemusí bojovat o holé přežití, Jakýs takýs standart mají zajištěn. Setkání šesté - Češka žijící 40 let na Kubě Ta nám jenom potvrdí všechno, co jsme si za dobu našeho pobytu na Kubě poskládali dohromady. A hlavně to, že většina obyvatel je zde spokojená, protože mají kde bydlet, co jíst, lékařskou péči, vzdělání a nikdo po nich nechce moc práce. A že bez černoty se tu na úrovni žít nedá. Největším šokem je pro nás v den odletu setkání se starším pánem v Matanzasu, kam se vracíme pro krabice na kola. Ptáme se na pizzu někoho jiného a on jde kolem a začne radit. Pak se jako obvykle ptá odkud jsme, když řekneme, že z Čech, tak povídá Češi a Poláci jim tu moc pomáhají. Že 2x týdně jezdí na jejich ambasády i na americkou ambasádu a něco tam vyřizuje pro lidi, co emigrovali, či snad chtějí emigrovat. Problémem je ale jeho angličtina, která je děsná. Pak už si trochu zvykneme a dáváme si vše do souvislostí. Jediné, co po nás chce, abychom v Čechách řekli, že lidé na Kubě nechtějí Castra ani komunismus, že chtějí demokracii. Když se ptáme kolik % lidí, tak říká, že minimálně 60%. Má prý doma nějakou knížku od Havla, která je moc dobrá. Po chvíli už mu věříme vše co nám říká. Je opět historik, má několik dětí, 2 emigrovali do USA. Jeden jeho syn je už 11 let zavřený ve vězení. Ale říká, že je rád, že je ve vězení, že ví, že ještě žije. On sám byl ve vězení "pouze" rok. Že prý ho nutí k emigraci, ale on že nikdy neemigruje, že je Kubánec, a že bude bojovat za demokracii. Prostě úplně normálně s námi stojí na chodníku a vykládá nám tohle všecko. Když se ho pak zeptám, co se stane "pak". Usměje se, řekne, že je to dobrá otázka a začne vyprávět. Že je členem organizace, která bojuje za lidská práva na Kubě a zároveň doufají, že na Kubě bude také "sametová revoluce", ale že počítají s tím, že se generálové budou chtít řezat o moc, vždyť Kuba je také vojenský stát. Že je vše připraveno pro mírový převrat, ale záleží na vývoji. Takže jim to přejme, ale kamarádští Amíci je rozhodně na pokoji nenechají. Když člověk vidí, co si všechno ve světě dovolují ve svém ekonomickém zájmu, jak nutí i ostatní země, aby stály za jejich zájmy, tak je neuvěřitelné, že přes veškeré obrovské problémy si maličká Kuba zatím svoji nezávislost na USA drží (na druhou stranu - za jakou cenu...). |
||||||||||||||||||
|
|
|||||||||||||||||||
