Pár rad, jak se nenechat oškubat

Než jsem jela na Kubu, tak jsem si přečetla několik webových stránek a dost lidí tam psalo historky o tom, jak někde naletěli. Na Kubu jsem jela s heslem: Důvěřuj, ale prověřuj. Vyplatilo se to. Tady uvedu pravidla, kterými by se člověk měl řídit, aby nebyl oškubán:

1) Ignorujte všechny nabídky ubytování na ulici. V případě, že byste chtěli nabídku přijmout, protože vám někdo bude tvrdit, že je majitelem „casy“, nechte si ukázat občanku, kde je jeho bydliště. Pokud skutečně bude majitelem, ochotně vám ji ukáže. Rozhodně je lepší se projít po městě, kde v každém centru naleznete nespočet domů označených modrým nebo zeleným A. Pak stačí jen zaklepat a zeptat se na cenu, eventuelně smlouvat. Ve všech malých městech by se měl sehnat pokoj za 10-15$, v hodně turistických centrech, kde je „cas“ hodně i za 10$. Nebo alespoň trvejte na 15$ se snídaní, na to často slyší. Také jsem si ze srandy vyzkoušela na někoho, kdo nabízel ubytování, fintu, že chci pokoj, ale za pět, dotyčná prohlásila, že jo, že pět a pět, čili za deset pokoj a to zrovna ve Viňales, které bylo nejvíc narváno turisty. Takže i to je možná cesta, jak se dobrat levnému ubytování.

2) V každé „case“ by vám měli vystavit příjmový doklad, což se nám stalo pouze jednou. Jsou povinni si vás zapsat do knihy (zřejmě i čísla pasů) a vystavit účtenku. Platí se většinou ráno. Pokud budete spokojení, ubytovatelé budou příjemní, tak asi nemá cenu na účtence trvat. Pokud však ne, trvejte na tom, že buď vám dají účtenku nebo slevu třeba 5$.

3) V Trinidadu jsme se setkali s dalším problémem. Nechtěli nás nechat vařit v kuchyni (samo, že chtějí vydělat těch 10$ za snídani a večeři, neboť náklady na uvaření obou jsou max 2$). Takže pokud máte jídlo na vaření s sebou, ověřte si i tohle. V Santiagu jsme automaticky poprosili o možnost vařit a nebyl problém. My jídlo nikdy neměli, ale většinou ti, co jedli, říkali, že ho bylo dost, ale někdy ne moc dobré.

4) Ignorujte všechny, kdo na vás zdálky volají: Hola Amigo! nebo Hallo, my friend!. Ten kdo se s vámi chce začít bavit čistě ze zájmu rozhodně nezačne konverzaci tímto stylem.

5) Při nákupu všeho se zeptejte předem na cenu a jestli je ta cena v nacionale pesos (pesa) nebo convertibile pesos (dolary, CUC). Např. se nám stalo poslední den v Matanzasu. Šli jsme do cukrárny na zmrzlinu, hledali jsme vchod a servírka si nás podezřele všímala, hned nám ukázala kam dát kola, přelézt zábradlí, což na Kubě je něco nevídaného. Většinou panuje (až na výjimky) typický socialismus aneb zákazník mě otravuje, tak já mu ukážu (vyjímkou byla Pizzeria Napoles v Bayamu), jen ať si počká. Sedneme ke stolu a už se ptám, kolik stojí… a ona že tři CUC, dělám, že nechápu a říkám, že v nacionale. Na to ona dá cenu 5 pesos za 3 kopečky zmrzliny, tak si to dáme, ale máme podezření, že nás natáhla, Na zmrzlině jsme byli už několikrát a kopeček nestál nikdy víc než 1 peso. Při odchodu se jdeme mrknout a opravdu kopeček za 0,55 peso. Taky nám to asi donesla už na jednou jetým talíři, aby se nám pomstila za ty CUC (ale také to mohla být ta jejich čistota).

6) Peníze na stopu domlouvejte vždy předem.

7) Je dobré znát ceny ovoce či věcí, které jsou k dostání na ulici. Cestou na sedlo Farola jsme kupovali asi 10ks mandarinek za 1 peso. Vyjedeme na sedlo, tam sedí asi 10 prodejců a tak jdeme k jedné ženské a ptám se na cenu. Prý za 1 CUC, tak říkám, že ne, že za 1 peso. A skutečně to za 1 peso dostávám. Člověk si vždycky říká, že by dal i víc, ale právě tímto stylem cizinci kazí Kubánce a zhoršují pozici dalším turistům. Když si někdo řekl rozumnou cenu, jako když jsme kupovali obdobné množství mandarinek za 5 peso, tak jsme to zaplatili bez smlouvání.

Zpět na začátek stránky