Jak je možné, že to na Kubě vypadá, tak jak to vypadá a že už 47let se to nikdo nepokusil změnit?

Pro pochopení života na Kubě je nutné si pozorně pročíst historii tohoto ostrova. Hlavní roli zde opět hrají Amíci, kteří ať se to člověku líbí nebo ne, nejprve nechtěli dát svobodu této kolonii, poté způsobili ekonomickou izolovanost Kuby svými neustále se stupňujícími embargy. Kuba byla totiž od počátku zcela ekonomicky závislá na USA. USA vytvářely nátlak i na okolní země, z nichž některé se nechaly zastrašit jiné ne. Překvapivé je, že dnes si někteří Kubánci myslí, že co je americké, je také nejlepší.

Na Kubu jsem odjížděla se znalostmi, které do nás hustí televize. Že na Kubě nejsou dodržována lidská práva (to tedy nejsou), že je to jedna z posledních třech "skalních" komunistických zemí a že tam lidé nutně musí být s tímto stavem nespokojeni, když nemají možnost cestovat, koupit si co chtějí, říkat si co chtějí. Na gymnáziu jsme díky naší nepříliš schopné profesorce dějepisu skončili české i světové dějiny těsně po druhé světové válce.

Teprve po přečtení stručné historie Kuby si člověk uvědomil, co všechno Castro dokázal udělat v podmínkách, které měl. Dokázal si zařídit podporu místních a za dva roky s hrstkou svých lidí dokázal porazit armádu diktátora Batisty. Prvotně pro něj byla důležitá svoboda ostrova, sice Kuba byla oficiálně nezávislou republikou od roku 1902, ale díky jejím prezidentům byla Kuba stejně závislou kolonií. Ve 20tých letech patřila většina přírodních zdrojů a 2/3 zemědělské půdy americkým společnostem a jediný průmysl, který zde byl léta budován bylo cukrovarnictví.

Po vyhlášení republiky začal Castro znárodňovat veškerou půdu nad 400 hektarů, která z 90% patřila stejně americkým společnostem. těm se to samozřejmě nelíbilo. Během 10ti let opustilo Kubu asi 0,5 milionu právníků, soudců, inženýrů, či jiných vzdělaných lidí (při tehdejším rozsahu vzdělanosti to byla možná většina). USA přitvrzovali ve svém nátlaku, naopak Rusko bylo čím dál vstřícnější, poskytlo Kubě náhradu za odešlé odborníky a Castro v roce 1961 prohlásil revoluci (až po 4 letech od jejího začátku) za revoluci socialistickou.

Po vyhlášení obchodního i politického embarga v roce 1961 (jako msta po nepodařeném útoku Amíků v zátoce sviní) se Kuba dostala do velké ekonomické krize, ze které jí pomohlo Rusko (SSSR), kdy odkoupilo veškeré zásoby cukru, které byly připraveny pro export do USA. Samozřejmě, že to neudělali nezištně, Kuba je přece blízko USA, a tak začali jednat o umístění jaderných zbraní na ostrově. Kubánci souhlasili s raketami krátkého doletu - mohly zasáhnou max Miami, ale Rusáci jim tam velkoryse vezli také rakety středního doletu schopné zasáhnout kterýkoliv cíl ve Spojených státech. USA se o tom dověděli, začala jednání o obrácení flotily, která tyto rakety na Kubu už vezla. Svět byl v říjnu roku 1962 na pokraji 3. světové války. Naštěstí se Chruščov s Kennedym dohodli a lodě se vrátily zpět do Ruska.

No a od té doby se tam nic zas až tak významného neděje. Kuba se upnula na Rusko. Čile se družila s ostatními komunistickými státy Československo nevyjímaje. Potkali jsme asi 15 lidí, kteří buď u nás pracovali nebo měli příbuzné, kteří tu studovali. Nejhůř se lidé měli po roce 1990, kdy se rozpadlo SSSR a přestala proudit ropa a jiné zboží. Přesto všechno Castro stále vládne. Těžko říci, kolik % lidí ho miluje a kolik nenávidí. Ale jestli bude na Kubě zase demokracie a kapitalismus, tak se s tím od přírody líná část populace asi bude těžko smiřovat a kdo ví, co bude pak ...

Zpět na začátek stránky

LIDSKÁ PRÁVA NA KUBĚ

Kubánská vláda bývá často kritizována pro porušováni lidských práv. Osoby, které by na západě byly považovány za „vězně svědomí“ jsou v současné době drženy na Kubě ve vězeni jenom proto, že se nahlas odvážily kritizovat současnou kubánskou vládu nebo se pokoušely zformovat politickou opozici. Závažné rozsudky rozhodující o lidských osudech životech jsou vydávány hromadně a vláda neuznává existenci domácích organizací na ochranu lidských práv. Tato situace je sice odsouzeníhodná,je však třeba posuzovat ji také v kontextu malé země, která je neustále vystavována narůstajícímu a destabilizujícímu tlaku ze strany silnějšího souseda.

Na rozdíl od ostatních latinskoamerických zemí neexistuji na Kubě tzv. eskadry smrti, které vykonávají popravy bez soudu nebo mají na svědomí záhadná mizení osob přímo na ulici. Ve srovnání s Kolumbii, Brazílií, Guatemalou a Venezuelou je na Kubě policejní násilí i korupce úředníků minimální. Kubánci se však potýkají s řadou dalších zásadních problémů, jako jsou omezené možnosti zlepšení sociálního postavení a nabytí majetku, znemožňováni koupě i prodeje nemovitostí, zákaz vytváření organizací nebo obtíže při žádosti vycestovat do zahraničí.

Uvěznění více než 70ti novinářů a protivládních aktivistů v roce 2003 bylo sice v zahraničí odsouzeno, na Kubě je však považováno za nezbytnost v zájmu národní bezpečnosti. Existují totiž důkazy, že Zájmová sekce USA v Havaně skutečně podporovala opoziční skupiny po celé Kubě. Stejný důvod měly i nesmlouvavé tresty ozbrojených únosců letadel, kterým se během jednoho roku dostalo soudu. Byli shledáni vinnými a odsouzeni k smrti. Přesto toto rozhodnutí vyvolalo kritiku nejen v zahraničí, ale i na Kubě samotné.

V odpovědích na otázky týkající se lidských práv obvykle kubánské úřady poukazují na řadu sociálních výhod (které aktivisté hnutí za lidská práva často přehlížejí) — zdravotnická péče a vzdělání jsou na Kubě pro řadové občany často dostupnější než je tomu v mnoha podstatně bohatších státech včetně USA. Hájí se také zpochybňováním ryzích úmyslů organizací, jako je Mezinárodní měnový fond. Tvrdí, že prostřednictvím půjček pouze ožebračují miliony lidí a lidská práva používají jako klacku proti vládám rozvojových zemí, nad nimiž nemají kontrolu.

Zpět na začátek stránky