|
Podrobné dějiny Kuby2) OD KOLONIE K REPUBLICE (1492 – 1900) 4) OD REPUBLIKY K REVOLUCI (1900 - 1953) 5) KUBÁNSKÁ REVOLUCE (1953 - 1958) 7) STUDENÁ VÁLKA, BUDOVÁNÍ SOCIALISMU 8) ROZPAD VÝCHODNÍHO BLOKU A KRIZE (1986 - 1999) 9) VZHŮRU DO NOVÉHO TISÍCILETÍ Dvacátého května 1902 se tedy Kuba stala nezávislou republikou, ale její vlády, počínaje prvním prezidentem Tomásem Estradou Palmou až po diktátora Fulgencia Batistu, představovaly vzhledem k silnému vlivu Spojených států přehlídku úplatnosti, slabosti a závislosti. Plattova dodatku k ústavě využily Spojené státy jako záminku k vojenským zásahům na Kubě ještě v roce 1906. 1912a 1917. Ve dvacátých letech 20. století patřily americkým společnostem dvě třetiny zemědělské půdy na Kubě a většina přírodních zdrojů. Cukrovarnický průmysl zažíval nesmírný rozmach a díky americké prohibici v letech 1919—1933 zde vzkvétala také pijácká. hráčská a sexuální turistika. Když se trh v důsledku velké hospodářské krize zhroutil, ocitla se Kuba v naprostém zmatku. Toho využil prezident Gerardu Machado y Morales (1925—1933), stal se diktátorem a rozpoutal brutální kampaň proti opozici. Byl svržen v srpnu 1933 při generální stávce a neoficiální hlavou státu se 4. září stal důstojník Fulgencio Batista (který se převratu nezúčastnil). Z titulu své funkce hlavního velitele armády stál Batista v čele Kuby v letech 1934—1940, ale prezidentem byl řádně zvolen až v roce 1940. Podepsal demokratickou ústavu, která zaručovala Kubáncům řadu práv. Jeho vládu vystřídaly zkorumpované a zcela neschopné kabinety prezidenta Ramóna, San Martína a Carlose Prío Socarráse. Desátého března 1952 se Batista pokusil o návrat na politickou scénu a tři měsíce před plánovanými řádnými bánských rebelů prezidentskými volbami, v nichž měl už prakticky zajištěné vítězství, provedl vojenský převrat, jehož výsledek uznaly o dva měsíce později za právoplatný i Spojené státy. Opoziční politikové se nedokázali shodnout na jednotném postupu proti staronovému diktátorovi, a tak si Batista v klidu zajišťoval další vítězství ve zmanipulovaných prezidentských volbách v roce 1955 a 1958. V té době byla více než polovina kubánské půdy, průmyslu a základních služeb v cizích rukou a Batistovi prominenti se obohacovali tučnými úplatky. Po Batistově druhém puči se v Havaně zrodilo revoluční hnutí, jehož členy byli mimo jiné Abel Santamaría (později umučený Batistovými lidmi), jeho sestra Haydée Santamaríová, Melba Hernándezová, Fidel Castro a další. 26.července 1953 se Castro v čele 119 povstalců pokusil o útok na strategicky významná kasárna Moncada v Santiago de Cuba. Projíždějící vojenská patrola si však povšimla kolony vozů vjíždějících do kasáren a připravila tak útočníky o rozhodující moment překvapení. Při nevydařeném útoku padlo do rukou Batistových vojáků 55 povstalců, kteří byli později krutě mučeni a popraveni. Castrovi a hrstce dalších se podařilo uprchnout do blízkých hor, kde se připravovali na partyzánskou válku: Pouze zásluhou šťastné náhody (neboli ache, jak říkají Kubánci) a důstojníka Sarríi nebyl Castro (v přímém rozporu s rozkazem) při zatýkání okamžitě popraven, ale pouze uvězněn. (Jedním z Castrových prvních kroků, které po vítězství revoluce podnikl, bylo osvobození tohoto důstojníka z vězení, kam byl Batistou uvržen. Sarría se poté stal jedním z velitelů revoluční armády). Zpráva o Castrově zajetí se rychle roznesla. Castro, který měl právnické vzdělání, prohlásil, že se bude obhajoval sám, během přelíčení pronesl svou slavnou řeč Historie mě osvobodí, která se stala zároveň jeho politickým manifestem. Byl odsouzen na 15 let vězení na lsla de Piňos (dnešní lsla de la Juventud). V únoru 1955 dosáhl Batista vítězství ve zmanipulovaných prezidentských volbách a vyhlásil všeobecnou amnestii týkající se všech politických vězňů, tedy i Castra, který se o několik měsíců později uchýlil do exilu v Mexiku. Přípravou půdy pro další povstání přímo na Kubě byl pověřen baptistický učitel Frank País, organizátor partyzánského Hnutí 26. července, přezdívaného „M-26-7“. V prosinci 1955 vznikl také Revoluční výbor studentů havanské univerzity v čele s Josém Antoniem Echeverríou. Další jednotky M-26-7. které získávaly výcvik i zbraně v Mexiku, se staly Fidelovou hlavní údernou vojenskou silou. 2. prosince 1956 se Castro s 81 společníky vylodil na Playa Las Coloradas u Niquera v provincii Oriente. O tři dny později však skupinku obklíčili Batistovi vojáci v Ategría de Pío. Vyvázl pouze Castro a 11 mužů (mezi nimi také argentinský lékař Ernesto ‚.Che“ Guevara. Fidelův bratr Raúl a budoucí comandantes Camilo Cienfuegos a Juan Almeida). Ukryli se v pohoří Sierra Maestra, kde se spojili s posilami, které jim poslala velitelka partyzánských jednotek M-26-7 pro oblast Manzanilla Cetia Sanchézová. Prvního úspěchu dosáhly partyzánské oddíly 17. ledna 1957 obsazením vojenského stanoviště na jižním pobřeží a začaly si získávat přívržence na Kubě i mimo ni. 13. března 1957 zaútočili univerzitní studenti na prezidentský palác v Havaně (dnešní Museo de la Revolución). Plánovaný atentát na Batistu se však nezdařil a z 35 útočníků jich bylo na útěku 32 zastřeleno. Zbývajícím studentům se ještě podařilo obsadit rozhlasovou stanici Radio Reloj (která i dnes vysílá na frekvencích 950 AM a 101,5 FM) a pustit do éteru falešnou zprávu o Batistově svržení. Na útěku však byli rovněž zastřeleni a prezidentovi vojáci rozpoutali ve městě teror. Nejdříve provedli zátah na Batistovy politické odpůrce. Mezi jejich oběťmi byl i Echeverría a následně vraždili každého, kdo mohl být s incidentem spojován. Skupina M-26-7 však navzdory tomuto běsnění získávala nové a nové přívržence. 28. května 1957 porazila skupina M-26-7 více než 50 Batistových vojáků na stanovišti v El Uvero, a zbavila tak prezidenta důležité opory. 30. července byl v Santiagu de Cuba zastřelen Frank País, ale odboj pokračoval i bez něho. Koncem roku 1957 Castrovy jednotky obsadily hlavní velitelství v La Plata, ležícím vysoko v horách Sierra Maestra. V únoru 1958 začalo vysílat z La Plata Radio Rebelde (710 AM a 96,7 FM) a Raúl Castro otevřel druhou frontu na severním pobřeží provincie Oriente v horách Sierra de Cristal. V květnu vyslal Batista do hor Sierra Maestra 10 000 vojáků, kteří měli za úkol zlikvidovat Castrův partyzánský oddíl o síle 300 mužů. Do srpna se však povstalcům podařilo zbavit nepřítele početní převahy a ukořistit zásoby zbraní, což se stalo klíčovým bodem obratu v celé válce. Che Guevarovi a Camilu Cienfuegovi se s vynaložením nesmírného úsilí a za velkých útrap podařilo v provincii Las Villas rozvinout další frontu a dobýt Santa Claru. Castro a jeho přívrženci si vzali ponaučení z kubánských dějin a v podstatě kopírovali tažení na západ, které v roce 1895 podnikli Mázimo Gómez a Antonio Maceo. Fungovalo to: silniční a železniční spojení byla přerušena, podařilo se vyhrát důležitou bitvu u Guisa poblíž Bayama a povstalecká jednotka operující v oblasti Sierra del Escambray a Guevarův oddíl ukořistily 28. prosince obrněný vlak, vyslaný na pomoc Santa Claře. V nelítostné bitvě u Yaguajay se Batistovy oddíly ocitly v obklíčení Cienfuegových jednotek a 31. prosince konečně kapitulovaly. Časně ráno 1. ledna 1959 Batista opustil Kubu a uprchl do Dominikánské republiky. nezapomněl si s sebou vzít 40 milionů USD ze státní pokladny, a tak mohl až do své smrti v roce 1973 trávit poklidné stáří ve španělském exilu. Téže noci vstoupily Castrovy jednotky do ulic Santiaga de Cuba, Guevara s Cienfuegem dorazili o den později do Havany. Pracující na celé Kubě uposlechli výzvy ke generální stávce, a co bylo dál, je, jak Kubánci sami říkají, známá historie. Novým kubánským prezidentem se stal 5. ledna 1959 Manuel Umitia, právník, který v roce 1953 obhajoval členy skupiny M-26-7 při soudním procesu po útoku na kasárna Moncada. 16. ledna byl Fidel Castro jmenován premiérem. Jedním z prvních kroků nové vlády bylo snížení nájmů a poplatků za elektřinu a zrušení rasové diskriminace. Po těchto opatřeních následovala první agrární reforma, kterou byla znárodněna veškerá soukromá půda (nad 400 hektarů), což samozřejmě značně rozzuřilo její dosavadní majitele, většinou velké americké společnosti. Prezident Umitia změnil kurs a začal obhajovat zájmy amerických investorů, v důsledku čehož byl v červenci na Castrův nátlak donucen rezignovat. Napětí houstlo. Americké společnosti, které měly na Kubě své výsostné zájmy, nezahálely a rozhodly se jednat: kubánští exulanti s jejich přispěním podnikli v říjnu 1959 letecký útok na Havanu. Startovali z Miami a k dispozici měli bombardér B-25. Castro proto zřídil na obranu revoluce známé oddíly lidových milici, které jsou aktivní dodnes. V důsledku hromadné emigrace soudců a právníků do Miami došlo brzy ke krizi soudnictví. Příkladu právníků následovali mnozí další — především inženýři a další odbornici, kteří Castrovu vizi nového státu nesdíleli. V letech 1959—1970 opustilo Kubu přibližně půl milionu lidí. Kubánská ekonomika v té době klesla až na úplné dno. Spojené státy zvyšovaly nátlak, naproti tornu Sovětský svaz byl vůči Kubě čím dál vstřícnější a přátelštější. V únoru 1960 navštívil Kubu předseda sovětské vlády Anastas Mikojan. Během návštěvy podepsal důležité obchodní smlouvy a náhradou za kubánské odborníky v exilu nabídl zemi sovětské kádry. Následovala jedna krize za druhou. Pod nátlakem Spojených států odmítly v červnu 1960 rafinerie firem Texaco, Standard Oil a Shell na Kubě zpracovávat sovětskou ropu. O dva týdny později byly jejich podniky znárodněny a prezident Eisenhower odpověděl na tento krok zrušením nákupu 700 000 tun kubánského cukru. Do záležitosti se však vložil Sovětský svaz a prohlásil. že zboží koupí.
V
srpnu Kubánci znárodnili telefonní a energetické společnosti, 36 cukrovarů
patřících americkým vlastníkům a další soukromý majetek v hodnotě 800 milionů
USD. Americká vláda dotlačila Organizaci amerických států (OAS) k přijetí
rezoluce, která odsuzovala .‚mimokontinentální “(čili sovětské) vměšování se do
záležitostí západní polokoule. Kuba na to zareagovala navázáním diplomatických
styků s komunistickou Čínou. V září přislíbil generální tajemník KSSS Nikita
Chruščov Kubě zbraně a vojenskou techniku. Na Kubě začaly vznikat — s podporou
Sovětského svazu a podle jeho vzoru — tzv. výbory na obranu revoluce.
|
|||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||
