Podrobné dějiny Kuby

1) ÚVODEM

2) OD KOLONIE K REPUBLICE (1492 – 1900)

3) JOSÉ MARTÍ

4) OD REPUBLIKY K REVOLUCI (1900 - 1953)

5) KUBÁNSKÁ REVOLUCE (1953 - 1958)

6) KONSOLIDACE (1959 - 1960)

7) STUDENÁ VÁLKA, BUDOVÁNÍ SOCIALISMU

    (1961 - 1986)

8) ROZPAD VÝCHODNÍHO BLOKU A KRIZE (1986 - 1999)

9) VZHŮRU DO NOVÉHO TISÍCILETÍ

ÚVODEM

Už od nejstarších dob byla Kuba cílem nejrůznějších dobrodruhů a jablkem sváru mezi světovými velmocemi. Zdejší prapůvodní obyvatelstvo vyhubili indiáni jihoamerického kmene Arawaků, kteří později sami prchali před stejným osudem. Po nich se na Kubě objevil Kolumbus a ostrov se stal startovní čárou dobyvatelských výprav do Ameriky. Za španělsko-americké války v roce 1898 se Španělsko zřeklo nároku na Kubu ve prospěch USA. Na počátku 60. let 20. století se tento ostrov v Karibském moři stal rozbuškou, která téměř vyvolala třetí světovou válku. Kuba je dnes jediným komunistickým státem na obou amerických kontinentech.

Výsledky měření radiokarbonovou metodou ukazuji na souvislé obydleni ostrova přibližně od začátku druhého tisíciletí př. n. l.. První lidé však přišli na Kubu z Jižní Ameriky jíž o 1500 let dříve. Až do roku 1250 se zdejší kmeny Siboneyů a Guanahatabejů v klidu věnovaly rybolovu, lovu a sběru, dokud je příchozí indiáni kmene Taino náležící k arawacké skupině, která obývala většinu Karibiku a severní část Jižní Ameriky, nevytlačili na západ ostrova. Tainové původně sídlili na Hispaniole a Portoriku. Na Kubu se uchýlili před nechvalně proslulým kmen Karibů a v době příchodu Španělů už tvořili tři čtvrtiny z celkové populace Kuby, která v té době čítala na 100 000 lidí.

Zpět na začátek stránky

OD KOLONIE K REPUBLICE (1492 – 1900)

Když Kolumbus zakotvil 27. října 1492 u zdejšího pobřeží, popsal Kubu jako „nejnádhernější zemi, jakou kdy lidské oko spatřilo“, a na počest španělské dědičky ji pojmenoval Juana. Krása má ovšem mnoho podob a je to pojem relativní. Když Kolumbus zjistil, že na Kubě mnoho zlata nenajde, přeplavil se raději na Hispaniolu.

Odtamtud vyrazila v roce 1512 španělská expedice pod vedením Diega Velázqueze de Cuéllar, která měla za úkol zajistit Kubu pro španělskou korunu. Koncem roku 1514 už měli dobyvatelé na ostrově sedm osad: Baracoa, Santiago de Cuba, Bayamo, Puerto Príncipe (Camaquey), Sancti Spíritus, Trinidad a Havanu. Kromě útrap a chorob s sebou Španělé přivezli také cukrovou třtinu.

Velázquez se sice snažil chránit původní obyvatelstvo před španělskými excesy, indiáni však přesto vymírali po tisících. Symbolem odporu Tainů proti bílým dobyvatelům se stal náčelník Hatuey, který se postavil do čela domorodého povstání. Když padl do španělského zajetí, byl odsouzen ke smrti upálením. Ještě než hranice vzplála, snažil se jakýsi františkánský mnich Hatueye přesvědčit, aby pro spásu své duše přijal křesťanství, Hatuey však odmítl se slovy, že pokud jsou v nebi i křesťané Španělé, on sám raději skončí v pekle. Stal se tak národním hrdinou. Jeho sochami se to hemží hlavně v okolí Baracoy a na jeho počest pojmenovali také nejlepší kubánské pivo.

Zpět na začátek stránky

Když Španělé potlačili indiánský odpor a zbavili se kromě Hatueye i dalšího domorodého vůdce, náčelníka Guamáa, pustili se konečně do „pořádné“ práce: těžili zlato ve zdejších dolech a zakládali rozlehlé osady podle systému encomienda, založeného na masovém využívání otrocké práce domorodého obyvatelstva. Za odměnu obraceli pohany na křesťanskou víru. Bratr Bartoloměj de Las Casas, přezdívaný „apoštol Indiánů“, požadoval u španělského dvora humánnější přístup a v roce 1542 se domohl zrušení tohoto brutálního systému, bylo však bezmála pozdě. V důsledku encomiendy, neštovic a dalších chorob domorodé obyvatelstvo téměř vyhynulo a v roce 1550 žilo na Kubě pouze 5000 indiánů.

Už kolem ruku 1522, když začaly zdroje domorodých pracovních sil vymírat, zahájili Španělé dovoz afrických otroků. Na Kubě však byli — na rozdíl od Severní Ameriky — ponecháváni ve skupinách podle kmenové příslušnosti, proto se zdejším otrokům dařilo zachovávat řadu tradičních prvků své původní kultury.
Hlavním zdrojem bohatství na Kubě se stal chov dobytka a pěstování tabáku a cukrové třtiny.

Proto se od poloviny 16. do poloviny 18. století stala Kuba středem zájmu bohatých španělských obchodníků, pirátů a evropských velmocí. V roce 1555 korzáři vyrabovali a vypálili Havanu. V havanském přístavu a v Santiagu de Cuha bylo proto na ochranu vybudováno mohutné opevnění. Stále častější střety však španělské námořnictvo oslabily. Ostatní evropské státy okamžitě vycítily příležitost k získání nadvlády v oblasti a také ji využily. V roce 1655 dobyli Britové Jamajku a kubánská města byla vystavena po celé následující desetiletí nepřetržité sérii útoků. V roce 1697 získali Francouzi Haiti a podobný osud nyní hrozil i Kubě.

Zpět na začátek stránky

Když bylo v ruce 1762 Španělsko vtaženo do sedmileté války mezi Británií a Francií, britské jednotky využily zaneprázdněnosti Španělů. 6. června se vylodily v Cojímaru nedaleko Havany a 30. července se ze zálohy zmocnily pevnosti El Morro. 13. srpna Španělé kapitulovali. Havana však zůstala v rukou Britů pouhých jedenáct měsíců. Za tu dobu se jim ale podařilo dovézt z Afriky zhruba 4000 otroků a vybudovat rozsáhlé obchodní kontakty se svými koloniemi v Severní Americe. Počátkem roku 1770 bylo dovezeno dalších několik desítek tisíc černochů. Povstání otroků na Haiti, ke kterému vzápětí došlo, upevnilo kubánské prvenství v pěstování cukrové třtiny. V roce 1763 byla Kuba podle pařížské mírové dohody navrácena Španělsku výměnou za Floridu, od Francie získalo Španělsko jako válečnou kompenzaci i Louisianu.

Až do dvacátých let 19. století byla Kuba největším producentem cukrové třtiny a Spojené státy se staly zcela závislé na jejím dovozu. USA tedy neměly v žádném případě zájem na osamostatnění ostrova. Nepodpořily proto snahu Simóna Bolívara o osvobození Kuby a namísto toho se v roce 1848 pokusily ostrov za 100 milionů dolarů oč Španělska odkoupit. V roce 1854 zvýšily nabídku na 130 milionů dolarů, Španělsko však obchod odmítlo. V zájmu dalšího ekonomického rozvoje pokračoval dovoz černých otroků ve velkém. Takže ve 40. letech 19. století pracovalo na kubánských plantážích přibližně 400 000 Afričanů. Když byl v roce 1865 dovoz otroků zakázán, nahradila je levná pracovní síla z Číny a Mexika.

Reakcionářská španělská politika a zvýhodňování španělských přistěhovalců (tzv. peninsulares) oproti kreolům (Španělům narozeným už na Kubě) vyvolaly v okolí Bayama povstání kreolských statkářů. Majitel cukrové plantáže Carlos Manuel de Céspedes se postavil 10. října 1868 do čela povstání v La Demajague, vyhlásil zrušení otroctví a sám šel ostatním příkladem. Taktické rozhodnutí nevměšovat se do událostí na západní Kubě a spojenectví mezi peninsulary a Španěly měly fatální následky: z první války za nezávislost se stala desetiletá válka, která si vyžádala 200 000 mrtvých. Teprve v únoru 1878 byla v El Zanjónu konečně podepsána mírová dohoda, ale generál Antonio Maceo a další odmítali přijmout její podmínky. S hrdiny desetileté války se na Kubě setkáte na mnoha místech. Vedle Macea k nim patří generál Calixto Garcia, Carlos Manuel de Céspedes a Máximo Gómez.

Zpět na začátek stránky

V důsledku zrušení otroctví došlo k rozpadu plantážního systému a zkrachovalé plantáže skoupili za babku američtí investoři. V průběhu 80. let 19. století došlo v důsledku poptávky po cukru k obrovskému rozvoji železniční dopravy a v roce 1890 snížily Spojené státy dovozní clo na většinu kubánského zboží. Takto podporovaný vzkvétající cukrovarnický průmysl učinil Kubu zcela závislou na Spojených státech. Koncem 19. století byl objem dovozu do USA z Kuby větší než objem dovozu z celé zbývající Latinská Ameriky a Kuba se stala po Velké Británii a Německu třetím největším obchodním partnerem Spojených států.

Bohatí kubánští majitelé plantáži, kteří těžili z dovozního monopolu Spojených států i jednostranně zaměřené kubánské ekonomiky, začali v zájmu zachování tohoto stavu podporovat myšlenku na připojení Kuby ke Spojeným státům.
Na scéně se však objevuje José Martí, básník, vlastenec a vůdce boje za nezávislost, který strávil 14 let ve vyhnanství v Mexiku a Spojených státech. Americký těžký průmysl na něj sice udělal dojem, odpuzoval ho však zdejší konzumní způsob života a americká politika. Těmto tématům se věnuje ve svém rozsáhlém díle.

Martí, zcela oddaný ideálu samostatné Kuby, zaměřil všechny své síly na přípravu povstání za nezávislost. V roce 1892 se mu podařilo přesvědčit Antonia Macea k návratu z exilu a Máxima Gómeze k odchodu z Dominikánské republiky. Se svými spolubojovníky se pak v dubnu 1895 vylodil na východní Kubě a zahájil tažení, avšak o měsíc později, 19. května, jeho život ukončila kulka. Nebýt jeho bílého koně, který k němu upoutal pozornost střelce, stal by se Martí bezpochyby prvním kubánským prezidentem. Místo toho je z něj hrdina a mučedník, jehož život a odkaz se staly pro celé generace Kubánců zářným příkladem. Busty Martího vidíte na Kubě téměř na každém kroku — včetně vrcholku hory Pico Turquino.

Zpět na začátek stránky

Gómez a Maceo se poučili zchyb, k nimž došlo během první války za nezávislost, přesunuli se na západ a začali zde uplatňovat taktiku spálené země, v jejímž důsledku lehlo popelem všechno od Oriente až po Matanzas. V lednu 1896 dobyl Maceo provincii Pinar del Río. zatímco Gómez bojoval v okolí Havany. Španělé proti povstalcům postavili stejně bezohledného vůdce Valeriana Weylera. Ten přeťal Kubu linií vedoucí od severu k jihu, která měla zabránit povstalcům v dalším postupu. Guezjiros (venkované) byli v rámci tzv. reconcentracíón násilím shromažďováni do táborů. Sympatizování s povstalci, natož jejich podpora, se trestaly smrtí. V prosinci 1896 padl na jihu Havany při pokusu o průlom na východní stranu linie Antonio Maceo.

V té době už situace na Kubě nemohla být bezvýchodnější: tisíce mrtvých, spálená země a navíc vydavatel novin William Randolph Hearst a další americký tisk rozdmýchávali válečnou horečku senzačními a často nepravdivými články o ukrutnostech páchaných Španěly. Protišpanělskou náladu podněcoval i ministr námořnictva Theodore Roosevelt a Spojené státy se chystaly k útoku.
V lednu 1898 vyslaly USA do Havany válečný křižník Maine, jehož úkolem mělo být „chránit americké občany“ na Kubě. 15. února 1898 však došlo na lodi kotvící v havanském přístavu k nečekané explozi, při niž zahynulo 266 amerických námořníků. Jejich památku dnes připomíná pomník na havanském Malecónu. Španělé označovali událost za nehodu, Spojené státy z ní obviňovaly Španěly, ale někteří Kubánci dávali vinu Spojeným státům, které si tak údajně chtěly zajistit záminku k intervenci. Skutečná příčina výbuchu zůstane pravděpodobně jednou z nevysvětlených záhad historie, protože v roce 1911 byla poškozená loď potopena.

Ani po tragédii na křižníku Maine ovšem Spojené státy neustávaly ve svých pokusech Kubu získat. Nová nabídka Španělsku teď činila 300 milionů dolarů. Když nebyla akceptována, začaly USA požadovat, aby se Španělé z ostrova stáhli. Tak nestydatý požadavek už Španělům nepřipadal ani zábavný, v nastávající válce ovšem nepochybovali o svém rychlém vítězství. Kubánců se na jejich názor nikdo neptal. K jediné důležité bitvě této války došlo 1. července, kdy americké jednotky zaútočily na španělské pozice na kopci San Juan východně od Santiago de Cuba. 700 španělských obránců dokázalo po celý den odolávat šesti tisícům Američanů. 223 Američanů bylo zabito, 1243 zraněno (na španělské straně bylo „pouze“ 102 mrtvých a 552 raněných).

Zpět na začátek stránky

Vzdor těmto těžkým ztrátám se však budoucímu americkému prezidentovi Theodoru Rooseveltovi podařilo v čele svých slavných „Drsných jezdců dovést Američany k vítězství, které se stalo začátkem konce. Španělé se vzdali 17.července 1898. Dne 12. prosince 1898 byla v Paříži mezi Španělskem a Spojenými státy podepsána mírová smlouva. Kubánci k ní však přizváni nebyli. Tzv. Tellerova rezoluce (nazvaná podle coloradského senátora Henryho M. Tellera)
vyšla zároveň s vyhlášením války Španělsku a Spojené státy v ní přiznaly Kubě právo na sebeurčení. Jedině díky tornu nedošlo k připojeni Kuby ke Spojeným státům zároveň s Portorikem, Guamem a Filipínami, ale „pouze“ k její vojenské okupaci. V listopadu 1900 se sešel americký guvernér generál Leonard Wood na Kubě s kubánskými představiteli, kteří mu předložili návrh nové ústavy podle vzoru ústavy Spojených států. Budoucí senátor za stát Connecticut Orwille - Platt však k návrhu připojil článek, který Spojeným státům mimo jiné umožňoval vojenskou intervenci na Kubě, kdykoli to uznají za vhodné. Prezident McKinley tento dodatek schválil a Kubánci si mohli vybrat buď mezi časově neomezenou okupací, nebo přijetím ústavy i s Plattovou úpravou. Ze dvou zel si zvolili to, které jim připadalo menší, a tak hned v roce 1903 mohly Spojené státy využit příležitosti k vybudování námořní základny v zátoce Guantánamo.

 JOSÉ MARTÍ

Kubánský národní hrdina José Martí se narodil v Havaně 28. ledna 1853 španělským přistěhovalcům. Už na střední škole se účastnil osvobozeneckého protikoloniálního hnutí a v roce 1869 vydal politický traktát a první vydáni deníku La Patria Libre. O rok dříve vypukla v provincii Oriente válka za nezávislost a španělské úřady nepřijímaly kritiku na svou adresu nijak vděčně ani vstřícně. V září 1869 byl proto Martí zatčen, obviněn z velezrady a v dubnu 1870 odsouzen k šesti letům těžkých prací.

Po několika měsících strávených v kamenolomu u Havany byl v říjnu 1870 mladý trestanec poslán do vyhnanství na ostrov Isla de Piňos, dnešní lsla de la Juventud), kde strávil devět týdnů. Pak byl deportován do Španělska, kde mu bylo povoleno studium na univerzitě. V roce 1874 absolvoval Martí práva, válka však pokračovala.  Vzhledem k jeho pokračující a nežádoucí politické činnosti byla jeho žádost o návrat na Kubu zamítnuta. Martí proto odjel v roce 1875 do Ciudad de México, kde začal vydávat noviny. V roce 1877 se oženil s Kubánkou a získal v Guatemale místo učitele.

Zpět na začátek stránky

Když v roce 1878 skončila první válka za nezávislost, umožnila Martímu všeobecná amnestie návrat na rodný ostrov. Havanské úřady mu však zabránily ve vykonávání právnické praxe a v roce 1879 byl kvůli svým politickým aktivitám, konspirační činnosti a veřejným vystoupením znovu zatčen a podruhé vypovězen do Španělska. Procestoval Francii, Spojené státy a Venezuelu a nakonec se usadil v New Yorku. Když odtud odjížděl, zbývaly mu pouhé tři a půl měsíce života. V New Yorku pracoval jako dopisovatel listu La Nación, vydávaného v Buenos Aires a caracaského La Opinion Nacional. Proslavil se po celé Latinské Americe díky svým sloupkům, v nichž komentoval dění v USA, a stal se vyslancem Uruguaye v New Yorku. Vzhledem k neutuchajícímu úsilí o nezávislost Kuby a své činnosti v New Yorku a na Floridě byl Martí v roce 1892 zvolen za hlavního delegáta nově vzniknuvši revoluční kubánské strany Partido Revolucionario Cubano.

Jedenáctý den dubna 1895 se nedaleko Baracoy na východní Kubě vylodili Martí, dominikánský generál Máximo Gómez a čtyři další vůdci, aby zahájili druhou válku za nezávislost. Záhy navázali spojení s povstalci, které vedl Antonio Maceo, ale 19. května 1895 zahynul Martí při krátké srážce se Španěly v Dos Rios na řece Cauto v dnešní provincii Granma. Kubánci se podřídili vojenskému vedení Macea e Gómeze a dosáhli vítězství, které však trvalo pouhé tři roky. Poté došlo k okupací Spojenými státy.

Ve své době se Martí proslavil ponejvíce svými esejemi, ve kterých naznačil svou vizi nezávislé republiky a varoval Kubu před americkým imperialismem (necelých čtyřicet let předtím Spojené státy obsadily polovinu Mexika). Přestože budoucnost v tomto směru potvrdila jeho nejčernější obavy, dnes se těší mnohem většímu zájmu Martího poezie než politická prozíravost. V literárních kruzích je Martí považován za jednoho ze zakladatelů moderní latinskoamerické poezie. Několik desítek let po jeho smrti byla část veršů z Martího básnické sbírky Versos Sencillos (Prosté verše, 1891) zhudebněna a stala se z nich Guajiro Guantanamera, nejslavnější kubánská píseň všech dob.